 | 1943 |  |
 | 1 : 1 (1 : 1)  |
Datum: 28. února 1943, Praha, Sparta
Utkání: O primátorský pohár
Sestava: Bokšay - Luka, Jezbera - A. Bradáč, Průcha, Vl. Kopecký - Buzek, Hemele, Bican, Vycpálek, Vytlačil
Branky: Hronek - Kopecký
Poznámky: Hrálo se na těžkém terénu.
Rozhodčí: Novák
Diváci: 30.000
Trenér: E. Seifert
Poznámky: V derby se porpvé objevil Ota Hemele. Bylo mu teprve 17 let.
| 9 : 1  |
Datum: zač. roku 1943
Utkání: přátelské
Sestava: Bican, Hemele
Branky: Hemele 5
Trenér: E. Seifert
Poznámky: Hrálo se v neděli, SK Slaný hrál t.č. druhou ligu.
| 5 : 2 (0 : 0) |
Datum: 02. května 1943, Praha, Sparta
Utkání: Českomoravská liga 1942/43
Sestava: Finek - Luka, Říha - Průcha, Hampejs, Jezbera - Holman, Vycpálek, Sobotka, Bican, A. Bradáč
Branky: Zeman 3, Ludl, Zmatlík - A. Bradáč 0:1, Vycpálek 0:2
Rozhodčí: Vlček
Diváci: 32.000
Trenér: E. Seifert
| 28 : 3  |
Datum: 27. června 1943
Utkání: přátelské
Sestava: Bican
Branky: Bican 9
Poznámky: Rekordní vítězství Slavie všech dob! Bican vstřelil 9 gólů, hra Slavie byla považována za dosud nejpohlednější v celé dosavadní historii.
| 4 : 8 (3 : 3) |
Datum: 03. července 1943, Praha, Sparta
Utkání: Župní pohár
Sestava: Finek - Luka, Říha - A. Bradáč, Průcha, Jezbera - Holman, Vycpálek, Bican, Vl. Kopecký, Hemele
Branky: Říha 2, Hronek 2 - Vycpálek 4, Bican 2, Holman, Hemele
Rozhodčí: Roškota
Diváci: 30.000
Trenér: E. Seifert
Poznámky: Nikdy v derby Slavie se Spartou nepadlo více gólů.
| 3 : 1 |
Datum: 1943
Utkání: Župní pohár, finále
Poznámky: poznámky
|  SK Úhonice - Slavia 1 : 20 |
Datum: 13. září 1943, Úhonice
Utkání: přátelské
Sestavy:
| Úhonice: | Bican, Hanemann (???)
| |
| Slavia: | Musil, Konvalinka, Volf (???)
|
Branky: Musil - Bican 8, Hanemann 9
Průběh: ? (???)
Rozhodčí: ? (???)
Diváci: 1.800
Trenér: ? (???)
Poznámky:
Psalo se léto roku čtyřicet tři a bylo jasné, že Německo válku prohraje. Jen se nevědělo, kdy to konečně bude. K tomu málu věcí, které tehdy lidi mohly těšit, patřil hlavně fotbal. Lize kralovala Slavia s míčovým kouzelníkem Josefem Bicanem. Klub českých barev, červené a bílé, byl proto v protektorátu Čechy a Morava milován určitě o něco víc než Sparta, její odvěký rival. Tehdy se zrodil nápad: co kdyby slavná Slavia přijela do Úhonic na posvícení? Slovo dalo slovo a můj otec, předseda fotbalistů SK Úhonice, domluvil se zdejším rodákem Václavem Jirotkou, toho času úředníkem v Praze, že ten využije svých známostí a pokusí se zápas vyjednat. Protože ve válce bylo potravin málo a ke všemu ještě na lístky, slávisté rádi hrávali na venkově raději za proviant než za peníze. Všichni hráči, výboři i rekvizitář si tedy vymínili, že každý dostane balíček a v něm bude: jedna husa, dvacet kilo hrubé i hladké mouky a pět kilo sádla. Úhoničtí neváhali ani vteřinu a na takový honorář kývli, ale pamatuju, že třeba naše maminka tím nebyla zrovna nadšená. „Neboj se, Jarmilko, kvůli fotbalu nepřivedu statek na buben,” uklidňoval ji otec. Slyším ho, jako by to říkal včera. Podrobnosti utkání přijeli několikrát projednat výboři Slavie i s Bicanem. Jednou přivezl slavný hráč otci anglickou látku na oblek, příště pro mne velkou bonboniéru a ještě svou fotografii s věnováním a podpisem. Kdo z kluků se mohl takovou vzácností pochlubit? Nikdo. Byl jsem šťastný jako blecha. O příjezdech jsem dopředu věděl a nenechal si to pro sebe, takže na návsi vždy čekalo přes třicet úhonických kluků. Jednou dostali nápad, jestli by na ně pan Bican nekopl aspoň jednu jedinou penaltu. Ve vratech našeho statku měla být jako fotbalová branka, od vrat kluci naměřili jedenáct metrů směrem do dvora, udělali značku, na ni položili míč a čekali, až u nás v kuchyni skončí jednání. Když pak slávistická delegace vyšla na zápraží, naskytl se jí následující obraz: ve vratech stálo patnáct kluků, coby brankářů, víc by se jich tam ani nenamačkalo, a jedenáct metrů před nimi ležel na dvoře míč. „Tati,” špitl jsem, „řekni prosím tě, panu Bicanovi, jestli by na ně nevystřelil. Oni se stydí ho poprosit. Jako penaltu, víš?” dořekl jsem a ukázal na balón. Otec klukovskou žádost tlumočil, Josef Bican se usmál, popošel k míči a v elegantních polobotkách poslal na imaginární branku ve vratech lehoučký oblouček. Nevím už, který šťastlivec míč chytil, ale jsem přesvědčen, že toho večera dlouho nemohl usnout. Zanedlouho přišel slavný den, 13. září 1943. Kočáry tažené vyfešákovanými koňmi vezly vzácné hosty od nádraží v Rudné. Kolem nich jsme poskakovali my kluci, určitě čtyřicetihlavé hejno. Uprostřed návsi velký transparent oznamoval: VÍTÁME MISTRA LIGY S.K. SLAVII! Slušelo by se jistě udělat oficiální uvítání, ale od nějakých slavnostních proslovů se upustilo. Sedláci si raději rozebrali výpravu vždy po jednom hostu k obědu. Důvod byl jasný: aby se již upečené husy na pekáčích moc nevysušily. Do našeho statku zamířili šéfové Slavie a s nimi samozřejmě pan Bican. Tohle mi kluci strašlivě záviděli. Moc jsem z oběda neměl, protože jsem ze slavného hosta nespustil oči a taky uši jsem měl náležitě našpicované, aby mi neuniklo jediné slůvko z hovoru. „Tak, pane Hašek, máme vyhrát deset, dvacet nebo třicet nula?” zeptal Josef Bican, když spokojeně odložil příbor. „Pane Bican, třicet gólů je moc. Dejte jich dvacet, ať si fandové přijdou na svý, ale nechte nás dát jeden gól,” odpověděl otec. „Dobře, jsme domluveni,” přikývl vzácný host, o kterém maminka později řekla, že takový fešák by mohl být filmový herec. Ovšem já byl z toho, jak se Bican s otcem domluvil na výsledku, úplně paf. Na hřiště tehdy přišlo osmnáct set diváků, sjeli se zdaleka, byl to svátek širého kraje. Na vstupném se vybralo tolik, že klub z toho žil tři roky. Slávisté báječně driblovali, přesně si přihrávali a stříleli nádherné góly. Lidi se bavili a tleskali. Utkání skončilo podle dohody. Mistr ligy porazil SK Úhonice 20:1. |
Ten příběh začal ve druhé světové válce a mimo jiné svědčí o tom, co pro našince znamená fotbal. Pokračuje v éře kolektivizace vesnice a končí v současnosti. S velkým zaujetím jej vypráví dnes osmašedesátiletý Jindřich Hašek, potomek víc než tři sta let starého selského rodu z Úhonic, obce mezi Berounem a Kladnem. Píše se léto roku 1943. Kdekdo ví, že Německo válku prohraje, jen se neví kdy. K pramálu potěšení oněch časů patří fotbal. Lize kraluje Slavia s míčovým kouzelníkem Josefem Bicanem a klub historicky českých barev, červené a bílé, je proto v protektorátu Čechy a Morava milován. Nutno dodat, že nebýt války, konaly by se mezistátní zápasy i šampionáty, a před skvělou Slavií i týmem ČSR by se třásl celý svět. V tom byl fotbalový národ zajedno. Končí tedy léto 1943 a úhonický rodák Václav Jirotka, toho času úředník v Praze, s pomocí známostí vyjedná, že úžasná Slavia by v Úhonicích hrála o posvícení. Slavisté znají svou cenu, leč ve válečné době, kdy jsou potraviny na lístky, nekopou za peníze, ale za proviant. Každý z výpravy - hráči, výboři i rekvizitář - dostane balíček: husa, dvacet kilo hrubé i hladké mouky a pět kilo sádla. Tak zní požadavek (není to zajímavé svědectví doby?). Předseda SK Úhonice, sedlák Jindřich Hašek a otec vypravěče příběhu, neváhá ani vteřinu a souhlasí, třebaže sám fandí Spartě a svou choť stále ujišťuje, že fotbalem nepřivede statek na buben. Pak už je tu slavný den 13. září 1943. Kočáry tažené vyfešákovanými koňmi vezou vzácné hosty od nádraží v Rudné a kolem nich poskakuje hejno kluků. Na návsi visí transparent „Vítáme mistra ligy S. K. Slavii!”, ale žádné uvítací řeči se nevedou. Místní si raději honem rozebírají výpravu vždy po jednom hostu k obědu, ať nejsou husy na pekáčích moc vysušené. Do statku k Haškovým míří šéfové Slavie a s nimi idol národa - Pepi Bican. Ten se, když odloží příbor, zeptá: „Tak, pane Hašek, máme vyhrát deset, dvacet, nebo třicet nula?” A předseda místních borců odpoví: „Třicet je moc. Dejte jich dvacet, ať si fandové přijdou na svý, a nechte nás dát jeden gól.” Když to uslyší tehdy devítiletý Jindřich Hašek junior, má z toho oči navrch hlavy. Stalo se, jak bylo domluveno: Úhonice - Slavia 1:20. Osmnáct set diváků (dnes návštěva ligového utkání!) bylo nadšeno. Na vstupném se vybralo tolik, že klub z toho žil tři roky. Bican dal osm gólů a trochu ho hnětlo, že jeho kamarád z mládí, Vídeňák Hanemann, jenž sloužil v Praze u Wehrmachtu a za Slavii hrál načerno, jich dal devět. Po utkání se hráči umyli v neckách na dvoře hostince U Zimů a pak v sále zápas „dohráli”. Čepovalo se - rovněž dle předzápasové dohody - plzeňské, chlazené ledem z místního rybníka, který od zimy do zimy vydržel ve sklepě, a teklo ho dost. K hrdinům dne patřil i Zdeněk Musil, střelec jediného úhonického gólu. Na utkání přijel až z Hamburku, kde pracoval jako námořník, životní trefu pak slavil několik dní. Obránce Karel Konvalinka dorazil pro změnu z Ústí nad Labem, z totálního nasazení. On a Václav Volf, dva dosud žijící hráči, dnes na zápas vzpomínají: „Byl to úžasný svátek pro celé okolí. My šli do utkání silově, ale vůbec jsme si nekopli a byli utahaný jako nikdy v životě!” Tohle líčení však není a ani nemůže být pointou příběhu. Ta přichází až v padesátých letech, kdy podle sovětského vzoru vznikají jednotná zemědělská družstva. Sedlák a fotbalový předseda Hašek vstup do JZD odmítá, ale komunisté si vědí rady: pole mu zabavují, zvažují ještě vysídlení kulakovy rodiny do pohraničí a málem už to odhlasují, když si vezme slovo listonoš František Jansa: „Soudruzi, odmítám vystěhovat Jindru Haška, leda přes mou mrtvolu! Vy jste zapomněli, kolika lidem ve válce pomohl od hladu, léta držel fotbal v obci nad vodou a zařídil, že tu hrála Slavia?” Svou prosadil, takže fotbal jako takový a někdejší exhibice slavistů zachránily Haškovým střechu nad hlavou. „Tyhle zážitky musíš uchovat pro příští generace!” slyší Jindřich Hašek, kdysi svědek posvícenského fotbalového svátku a dnes opět již sedlák na rodném statku, kdykoliv je líčí. A tak se ocitáme na konci příběhu, jejž takto detailně nepopsala ani úhonická kronika, jež se navíc nedávno ztratila. Jinak ještě stojí za zmínku, že minulý režim nedovolil panu Haškovi dokončit střední zemědělskou školu a místo toho z něj udělal „zeleného barona”, což byla obdoba známějších „černých baronů”, ale to už je zase jiný příběh. Když byl Hašek „načerno” mlít mouku pro Slavii, na zpáteční cestě ho zastavila SS hlídka. Mouku samozřejmě odhalili, ale naštěstí byl pravě v teto hlídce Hanemann (který dal potom v zapase 9 gólů), takže se zřejmě sám nechtěl okrást a natož pak své spoluhráče, takže se nakonec vše vyžehlilo. |
| |
| 3 : 1 (1 : 0) |
Datum: 26. září 1943, Praha, Sparta
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
Sestava: Finek - Luka, Říha - Průcha, Hampejs, Jezbera - Holman, Vycpálek, Bican, Kopecký, Vytlačil
Branky: Zmatlík 2, Vejvoda - Šmejkal vlastní
Rozhodčí: Fajman
Diváci: 32.000
Trenér: E. Seifert
| 4 : 3 (2 : 1) |
Datum: 25. 07.1943, Rakovník
Utkání: Český pohár, 1. kolo
Sestava: Finek - Luka, Hakl - Vokoun, Průcha, Zajíček - Holman, Vycpálek, Bican, Kopecký
Branky: 4. Vostatek 1:0, 9. Vytlačil 1:1, 13. Nejedlý 2:1, 69. Kopecký 2:2, 81. Ibl 4:3, 83. Bican 3:3, 95. Tobiáš 4:3
Průběh: Mistr ligy Slavia se dočkal v Rakovníku nemilého překvapení, vyřazení v prvním kole Českého poháru mužstvem, ketré v lize hrálo podřadnou roli a na konec z ligy sestoupilo. Referát o zápase byl velmi stručný. Domácí se ujali vedení již ve 4. minutě Vostatkem po kopu z rohu, v 9. min. Vytlačil po přihrávce Bicana vyrovnal, ve 13. minutě Nejedlý z 20m dal vedoucí branku domácích. Po přestávce ve 24. minutě Kopecký vyrovnal, v 36. min. Ibl dostal domácí opět do vedení, ve 38. Bican vyrovnal na 3:3. V prodloužení v 5. minutě dal vítěznou branku Tobiáš, a tím Slavii z pojárové soutěže vyřadil.
Rozhodčí: Vlček
Diváci: 4.000
| 8 : 2 (0 : 2) |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
Sestava: Bican
Branky: Bican 8
Průběh: Slavia prohrávala 0:2, lidé pískali a nejvíc ze všech na Bicana, protože stále upozorňoval rozhodčího, že míč je špatný a nedá se s ním kopat. Rozhodčí Bicana jen napomenul a když Bican po chvíli své tvrzení opakoval, ochozy už šílely. Do druhého poločasu přinesl Bican nový míč a nastřílel s ním 8 branek za sebou!
| HSK Vyškov - Slavia 2 : 16 |
Datum: 9. července 1943
Utkání: přátelské
Sestavy:
| Vyškov: | ? (???)
Slavia: | Bokšay - Luka, Říha - Průcha, Vokoun, Hakl - Bican, Kopecký, Žďárský, Hemele, Vycpálek
|
Branky: Bican 7, Kopecký 4, Žďárský 3, Hemele, Vycpálek
Průběh: ? (???)
Rozhodčí: ? (???)
Diváci: ? (???)
Trenér: Emil Seifert
Poznámky:
| |
| 3 : 1 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 2 : 1 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 4 : 0 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 3 : 6 (0 : 5) |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
Sestava: Bican
Branky: 5. Bican 0:1, 6. Bican 0:2
Průběh: Na utkání Slezské se Slavií se přišlo podívat 33 000 diválů. Přišli se především na obdivovat hře kanonýra Josefa Bicana. Ten dal první gól už v záté minutě utkání, o minutu později přidal druhý. Do přestávky vedli už slavisté 5:0. Domácí se ve druhé půli přece jen zlepšili, slavisté trochu polevili a utkání skončilo 3:6.
Diváci: 33.000
| 4 : 1 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 4 : 2 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 9 : 2 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 9 : 0 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 5 : 2 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 5 : 0 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 7 : 4 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 0 : 5 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 1 : 4 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 2 : 5 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 2 : 6 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 1 : 2 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 2 : 5 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 1 : 9 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 2 : 12 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
| 3 : 5 |
Datum: sez. 1943/44
Utkání: Českomoravská liga 1943/44
