Jiří HILDEBRANDT
* 20. května 1933

  S fotbalem začínal Jiří Hildebrandt ve Stodůlkách. A hrál jej spíš jen pro radost. Vyučil se pokrývačem střech. Když odešel na vojnu, dostal se do divizní Dukly Tábor. Kvalitního armádního celku. Původně hrál středního útočníka. Když však jednoho dne roku 1955 přijela k přátelskému zápasu Slavia, trenér jej postavil doprostřed obrany. Bylo třeba hlídat hrajícího trenéra Bicana. Povedlo se. Josef Bican si pořádně nekopnul do míče, a když o poločase střídal, nařídil, že je třeba tohoto šikovného mladíka „udělat“. I stalo se. Z nadějného fotbalisty ze Stodůlek stal se slávista. Ne ledajaký. Žádné sezení na lavičce A-týmu a přičichávání k velkému fotbalu. Hned k tomu dodejme, že vedle toho tento muž neopustil ani svou druhou lásku – pokrývání střech. Byl vedoucím party a práce měl dostatek. Dodnes je to na to hrdý a říká, že byl možná jediným pokrývačem mezi fotbalisty. Snad tato práce měla i pro jeho fotbalový růst přínos: prý mu díky ní sílilo svalstvo zad, nohou, celého těla. Důležitý základ pro pružnost při výskocích v obraně. Slavia středního obránce potřebovala a Hildebrandt hned od počátku přesně zapadl podle požadavků. Na 15 let vlastně nepotřebovali sešívaní tuto důležitou fotbalovou pozici řešit. Stal se z něho řízný a neústupný obránce. Koneckonců defenzívní trio Lála – Hildebrandt – Smolík tvoří jednu z nejslavnějších klubových formací.
  Všichni uznávali fenoména Lálu. I Hildebrandt byl osobnost. Kapitán a duše týmu. A jak sám s úsměvem na dlouholetou spolupráci s Lálou vzpomíná: „Lála si to vždycky namířil s balónem k soupeřově bráně a na nás nic nedbal. Pokud jeho akce neskončila na druhé straně gólem, bývalo zle. Hodně jsme se potom potili. Hodně jsme mu jeho výpady zazlívali. Ale vždycky jsme to vzadu za něj oběhali a ubránili. Tedy pokud to šlo…“
  V reprezentaci štěstí neměl. Snad se narodil ve špatný čas. Sám skromně přiznává, že Tichý, Hledík, Pluskal či Popluhár prostě byli lepší. Ze širší nominace na MS v Chile nakonec vypadl. Přesto alespoň jednou dres národního týmu oblékl. V Irsku roku 1959.
  Se Slavií prožil stejně jako Lála či Nepomucký všechny tehdejší vzestupy i pády. Bronzovou pozici v roce 1959 a hned na to záchranu. Dva sestupy v letech 1961 a 1963, ale i slavný návrat posílené Slavie. Již se chtěl rozloučit s fotbalem. Připadal si starý a opotřebovaný. Nechal se ale přemluvit. A obraně i celému týmu velel až do definitivního konce v roce 1969. Zažil báječnou sezónu 1965-66, kdy Slavia do posledních chvil ligy bojovala o titul. Po letech na to vzpomíná a považuje tenhle rok za svůj nejhezčí ve Slavii. Včetně nejslavnějšího derby se Spartou. A proč tehdy Slavia nezískala titul? Inu, dvakrát prohrála doma. V prvním kole s Hradcem, v posledním s Interem Bratislava. V každém tomto zápase měla možnost kopat penaltu. Jednou selhal Veselý, podruhé Tesař. Okusil se Slavií první zápasy v evropských pohárech, obletěl s ní slavně celý svět. Končila se šedesátá léta. A opět se udála generační obměna. Lála, Nepomucký i Hildebrandt se rozloučili se sešívaným dresem. On ve 36 letech odešel ještě na tři roky okusit německý fotbal k amatérům do Kaiserslauternu. Vedle toho samozřejmě stíhal pokrývat střechy. Ačkoliv mu tam nabízeli živnost a perspektivu, vrátil se zpět.
  Jak závěrem poeticky a pravdivě praví Vítězslav Houška ve své knize Slavné postavy Slavie a Sparty: „Dodneška Jirka Hildebrandt pracuje jako pokrývač, dodneška pokrývá jeho srdce víra v získání ligového titulu pro červenou hvězdu věčné Slavie.“
  Pár čísel o Jiřím Hildebrandtovi na závěr: 14 let v dresu Slavie, celkem odehrál 689 utkání, z nich 236 bylo prvoligových. Zažít pocit vstřelení prvoligové branky mu nebylo dopřáno. V reprezentačním dresu nastoupil 1 krát. Je držitelem Plakety J. Maddena.

(www.slavia.cz)

obrázky