V roce 1923 sehrálo fotbalové mužstvo Slavie řadu mezinárodních zápasů a podniklo kromě několika menších také dva velké zahraniční zájezdy, které mi umožnily po prvé navštívit vzdálenější země. V červenci se vydala početná výprava, kterou vedl předseda fotbalové sekce klubu Josef Loos, na pouť do zemí, o jejichž fotbalové vyspělosti, technice a pojetí hry jsme mnoho nevěděli. S územím republiky se Slavie rozloučila dvěma zápasy v Košicích, kde porazila svou jmenovkyni hladce 6:0 a vybranou jedenáctku maďarských klubů 2:0. Pak jsme vsedli do vlaku a nastoupili dlouhou cestu přes Bukurešť do rumunského přístavního města Constanza. Cestou jsme se pokochali krásou Transylvanských Alp v bývalém Sedmihradsku, jež se po prvé světové válce stalo součástí Rumunska, spatřili jsme petrolejová pole u Ploesti, tehdy majetek zahraničního kapitálu, dnes však rumunského lidu, pobyli jsme krátce v Bukurešti a jeli pak úrodným Velkým Valašskem a Dobrudžou k dunajské deltě do přístavního města Constanzy. V mořských lázních Mamaia severněji od Constanzy jsme prožili příjemný den koupáním v moři, kde jsme se zbavili cestovního prachu a únavy a nazítří vstoupila výprava na loď, která obstarávala na Černém moří dopravu mezí přístavy rumunskými, bulharskými a dále pak tureckými a řeckými. Po nepříliš klidné plavbě se přiblížila naše loď těžce opevněnému Bosporskému průlivu, jehož mohutná děla ještě před pěti lety byla v činnosti. Po četných prohlídkách pokračovala loď ve své cestě k Cařihradu. Byla ještě jednou zastavena, a to motorovým člunem, jímž přijeli naši výpravu uvítat činovníci turecké kopané a s nimi také krajan A. Krátký, který již po dlouhou dobu žil v Cařihradě a spolu s Jos. Loosem dali popud k zájezdu. Zanedlouho jsme vpluli do přístavu Cařihradu, který spolu s Prahou, Neapolí, Lisabonem a několika málo jinými městy závodil o prvenství polohy a krásy na pohled.
V Cařihradě, který se jmenoval po turecku Stambul a brzy potom Istambul, vládly v té době ještě staré poměry a mravy, ač spojenecké velmoci z prvé světové války dosud udržovaly v městě své posádky. Většina žen chodila se zahaleným obličejem a také jiné mohamedánské zvyky byly dodržovány. Naši výpravu ubytovali v „českém” hotelu Kohout, na němž ovšem české bylo již pouze jméno. Snad ještě některé to jídlo připomínalo naší kuchyní. Zapíjet skopové čí vepřové mlékem se nám však nechtělo. Všechno bychom byli ochotně vytrpěli, jen celý den a celou noc trvající hluk na ulicích pod okny nás rušil a nedal nám spát. Pouliční prodavači od rána do rána v pravém slova smyslu řvali jako vzteklí, vychvalujíce své zboží, které vleklí na zádech a v obou rukou.
Českoslovenští
 |
Ovšem, hlavním účelem tureckého pobytu mužstva Slavie bylo sehrání tří fotbalových zápasů. Jelikož už téměř týden naši hráči neobuli kopačky, sháněli jsme se po nějakém tréningovém hřišti. Hostitelé měli pro toto naše přání bezvýhradné porozumění, sladce se usmáli, a zavedli nás do - kasáren. Prošli jsme několika branami, až jsme stanuli na třetím nádvoří, kde turečtí vojáci právě kouzlili fotbalové hřiště: stavěli branky, „upravovali” hrací plochu a improvisovali sedadla pro vzácnější hosty. Průvodci pozorovali naše udivené tváře a zdvořile nám oznámili, že všichni tři utkání se budou hrát na tomto písčitém kasárenském dvoře, na tomto „stadionu”, neboť jiné hřiště prý v Stambulu není. Nu, co se dalo dělat - hrát se muselo. I hrálo se a vyhrávalo.
V prvém zápase porazila Slavia po ukázkové hře Galatu Serail 7:0, dva dny nato jiný cařihradský klub Altoun Ordon stejným poměrem a za dalších 48 hodin nejsilnější turecký klub Fener Bagtche 10:1. Prvá branka, kterou se podařilo tureckým útočníkům Slavii vstřelit, způsobila v hledišti výbuch nepopsatelného nadšení a jásotu, neboť do té chvíle viděli Turci v mužstvu Slavie jakýsi zázračný, nezranitelný celek. Snad polovina z těch 5.000 diváků vtrhla do hřiště, řítila se ze všech stran k šťastnému střelci a div že ho neumačkala. Ohlíželi jsme se po pořadatelích a policii, zda zakročí nad tímto snad až příliš srdečným projevem spokojeností, ale zbytečno bylo se ohlížet. Neboť i ti, kteří se měli starat o pořádek v hřišti, hřímali spravedlivým nadšením v chumlu ostatních diváků, kteří zaplavili hřiště. Na kasárenském dvoře nebyl ovšem žádný plot nebo bariéra, diváci buď stáli v hledišti nebo seděli po orientálském způsobu na zemi, pouze čestní hosté v čele se zmíněným princem měli proutěná křesla.
Turečtí hráči i pořadatelé byli po skončeném boji dokonale spokojeni: na těch deset inkasovaných branek nemysleli, ale toužili vstřelit nepřekonatelné Slavii ještě aspoň další branku. I došlo tedy ještě k jednomu zápasu, v němž proti unavenému mužstvu Slavie nastoupil vybraný celek Turecka. Jaké bylo nadšení diváků, když domácím hráčům se podařilo dopravit do slavistické sítě dokonce tři branky, si umí čtenář jistě představit. Je třeba ovšem ještě dodat, že pražští útočníci překonali tureckého brankáře neméně než desetkrát. S tímto výsledkem, jakož i s celkovým brankovým poměrem 34:4 ze čtyř zápasů jsme mohli být spokojeni. Českoslovenští fotbalisté jako první ukázali tureckým sportovcům, jak se hraje opravdová kopaná, a položili základ k pozdějšímu mohutnému vzrůstu tureckého fotbalu. Zvláště po druhé světové válce dosáhli turečtí fotbalisté znamenité výkonnosti a porazili mimo jiné v Berlíně západní Německo a v roce 1954 vyřadili Španělsko z účasti na mistrovství světa.
Náš více než týdenní pobyt v Cařihradě končil a na výsost spokojení hostitelé nás pozvali na večeři na rozloučenou ve starobylém tureckém paláci, zařízeném s pravým orientálním přepychem. V mramorovém sále byla upravena jídelna, na běloskvoucích ubrusech spousty mís a talířů všech možných velikostí, zlaté (nebo snad jen pozlacené) příbory, to vše slibovalo žaludkům lukulské hody. Ale večeře nám Středoevropanům způsobila zklamání a rozpaky, protože jídelní pořad byl ryze turecký; počínal záhadnými předkrmy a pokračoval neznámými mořskými rybami, nezbytným skopovým masem, které se mělo zapíjet kyselým mlékem, atd. Tehdy nesměl pravověrný Turek pozřít vepřové maso. Jen vedoucí výpravy, já, chudák, mezi nimi, a několik málo odvážných hráčů ochutnalo z podávaných jídel, všichni si dali tureckou kávu a těšili se na návrat do hotelu Kohout, aby se navečeřeli. Tam jsme pak vzbudili osazenstvo a v pozdních hodinách nočních blahořečili ochotnému kuchaři.
Rozloučení a odjezd z Cařihradu bylo slavnostní. Několik set sportovců přišlo na nádraží poděkovat československým hostům za návštěvu a nádherný sportovní výkon. Jeli jsme vlakem přes Adrianopol do Bulharska, v Plovdivě jsme přestoupili do jiného vlaku a pokračovali severním směrem do Ruščuku. Tam nás parníkem převezli přes široký veletok Dunaje a brzy nás vítali Rumuni na nádraží v Bukurešti. Měli o nás obavy, protože vlak, který jsme opustili v Plovdivu, srazil se na další cestě směrem k Sofii s jiným a bylo mnoho obětí na životech.
V Bukurešti jsme měli hodně potíží s pořadateli, kteří jevili víc zájmu o finanční než o sportovní stránku zápasu Slavie s Venuší. Jméno nám původně určeného soupeře bylo totiž „Venus”, ale nakonec, aby přišlo víc diváků, postavili pořadatelé proti hostům vybranou rumunskou jedenáctku. Slavia ji porazila 3:0, čímž náš zájezd končil. Byli jsme v dobré náladě a tak jsem při závěrečné slavnostní večeři s úsměvem přijal i „kanadský” žertík, který na mne ušil jeden z našich hráčů - Emil Seifert. Věděl, že nejím a nesnáším hořčici, že však tuze rád mlsám. A když se podávala mražená káva a mně se již sliny v ústech sbíhaly, vzal si milý Seifert číšníka stranou a za dobré slovo či malý úplatek byla mražená káva vyměněna hořčicí, jen navrch přišlo trochu šlehané smetany. Číšník mi s úklonou dal na stůl porcelánový koflík mražené kávy. Nedočkavě jsem si nabral a labužnicky polkl prvé sousto… Další scénu nemusím líčit, stačil pohled směrem k Emilu Seifertovi a ten mi jen oběma ukazováčky naznačil, že score mezi námi je vyrovnané na 1:1. Počátkem zájezdu jsem totiž doběhl já jeho...