Jest dosti zajímavých drobnůstek, jak ku př. naši hoši na svých výpravách do ciziny cestují.
  Vidím je živě v železničním coupé před sebou: kapitána Ríšu Veselého v anglickém zimníku neb svrchníku s bezvadnou fialovou podšívkou, čapkou bezvadného anglického střihu, vždy vlídně usmívavého, rysů reservovaných. Všechny vtipy svého okolí klidně a shovívavě přijímá: nikomu neodporuje, nic jej z bohorovného klidu nevyruší, ani sebe kousavější a zlomyslnější poznámka jeho kollegů. Imponuje svým klidem a myslím, že nepřátel ani mezi kollegy pro svoji povahu míti nemůže. Proucím se dvěma kollegům o nějakou důležitost malého významu, dotazován jsa, dává úplně uspokojivou odpověď tomu i onomu: dá oběma za pravdu, ač jak známo pravda může býti jen jedna. A rázem debatta skončena, oba kollegové přece měli třeba v centrérní věci pravdu. Nerozlučného kollegu jeho Slávečka Vaňka naproti vidíte v rohu s teplým a nepostrádatelným plaidem na nohou a nepostrádatelnou knihou v ruce: dnes je romantikem, čte horlivě Julia Zeyera Ondřeje Černyševa. Libuje si a na můj dotaz, jak se mu četba líbí, odpovídá, že s knihou, kterou právě na 23. stránce pročítá a jež čítá 700 stránek, do půlnoci chce býti hotov. Nebyl však, neb druhého dne o 3. hodině (bylo to v Karlsruhe) v pokoji hotelu u „Růže” jej navštíviv, shledávám, že má ještě 30 stránek čísti, a hle, v ve 4 hodiny jest zápas, a on musí Černyševa nechati a jíti hráti. Není to mrzuté ? Nic by mne nebylo překvapilo, kdyby Sláveček v plném dressu s knihou do kočáru vstoupil, jenž ho měl na hříště proti slavnému Karlsruhe F. V. dovésti. Praktičtější kollegové Eman Benda a Kotouč, natáhnouce pres nohy plaid, aranžují v coupé hru v karty. A již přidružuje se Jeník s Koškem. Každý chce vyhráti. Nehorázné štěstí mívá obyčejně Kódl (pseudonym Kotouče). Pseudonymů má vlastně více. Zove se též medvídkem. Proč ? Povím vám to, hřeším na jeho dobrotu, že se tak brzy nehorší, a když, tak jen zabručí pod vousy: „je to hloupé”. V Curychu to bylo. Byla řeč o medvědech v horách  švýcarských;

kollega Kotouč pro svoji houževnatost byl žertem medvídkem nazván, s nimi kousavě přirovnáván. Zkusil dost. Když se ho pro medvěda nejvíce natrápili, vybral si v Curychu každý pokoj podle svého vkusu, a pohodlně se v něm ulebedil. Jaká však veselosť, jaká radost, jaký osud: Kódl si zvolil pokoj, v němž vyřezána uměle ze dřeva soška veritábl švýcarského medvěda.
  „Jak živ jsem takovou smůlu neměl,” stěžoval si mi zcela upřímně kollega Kotouč. Jeli jsme kolem modrého, tmavého jezera Bodamského. Z dáli pozdravují nás již ledovce švýcarské. Vše tlačí se k oknům.
  Jen hlouček čtyř kollegů se vší rychlostí dodělávají partii „mariáše”. Leč partie ledovců vzbuzuje všeobecnější nadšení, i oni skládají zbraň s výkřikem Emana Bendy: hrom do ledovců uhoď, když mám teď vyhrát!
  Nevyrovnatelné naše pravé křídlo, kol. Baumruk, je pravým všudybylem. Při žádné taškařici neschází a každé korunu nasadí. Se zálibou hraje Cyrusa a ve vyplácení jen athlét Jeník se mu vyrovná: tak znamenitě vyplácí. Aranžuje plaidovou bitvu! Víte co to je? Ne! No, povím vám to také. Ale radím Vám, abyste se jí vyhnul, neboť naši hoši jsou v ní mistři ! V mžiku plaid v podobě lasa ovine se vám kolem hlavy a těla a vydatný výprask vás poučí, že ne nadarmo jsem vám výstrahu dával. Zálibu má koll. Baumruk v dobrých libovonných doutnících. Má pro ně jeden jediný význam, bez rozdílu pro qualitu a quantitu: kraťan.
  Myslím, že jen náš mistr Madden se mu v „hulení” vyrovná. Mistr kouří totiž jen viržinka. Jediná jeho vášeň!? Však ji také na cestě do Lipska odpykal: celé dopoledne, co zatím jsme si staroslavné místo Napoleonovy porážky prohlíželi, prodlel v teplých peřinách.
  Vrátivše se po 12. hodině do hotelu z procházky městem k obědu, zastihli jsme vzorně pečlivého mistra již v plné práci. Jedenáct párů kopaček bojovně vedle sebe srovnaných, pečlivě prohlédnutých. Dresy třídí a prohlíží, nic jeho zkoumavému zraku neujde.  Starý professionál!  A

dresům věnuje pozornost svým svěřencům, našim hochům, naší pýše. Nic mu neujde. Ví dobře ku př. kolik cigaret už dnes Jenda vykouřil: čelo se mu kaboní. Opatrný Jenda věští bouři, opatrně schovává zbytek do manchety, a čeká až se Madden odvrátí.
  Nedočká se. Madden klidně, slova nepromluvě, jak strážný duch vedle hledí do prázdna.
  „Zatracený dědek,” odlehčí si konečně Jenda a vida nezbytí odhazuje cigaretu, opatrně, ale ostentativně ji přišlápnuv nohou.
  V Schafhúzích na náměstí čekají kollegové na druhé, abychom se completní vydali k slavnému vodopádu. Rychle, ještě než celá výprava nastoupí cestu, vůdce výpravy, humoruplný Ferda Urbánek, aranžuje na rychlo footbalový zápas.
  Záhy máme zřízence dráhy jako publicum, které výborně se baví.
  Ferda Urbánek vítězí, scorovalť slavně pro barvy své party a hlásí to hned mistru trainerovi, který vlídně gratuluje. Však již třeba hru skončiti: strážník švýcarský města Safhúz v plné uniformě se objevuje a jakkoli se shovívavě usmívá, ztrácíme přec pojednou animo ku hře.
  Ku konci mého povídání, dovolte mi ještě malé líčení o disciplině.
  Bylo to v Curychu. Nevyrovnatelní naši švýcarští přátelé aranžovali na uvítanou skvělý banket. Spousta dobrých jídel a baterie vinných lahví zlahodňovaly nám pobyt. Blíží se 10. hodina. Mistr Madden starostlivě pohlíží na veselé naše hochy. Úderem 10. hodiny vstává. „Slafen, spát”, zní to úsečně z jeho rtů. Odmluva není možná. Lítostivě vstávají naši hoši a s úklonou našim hostitelům, odcházejí. V hotelu čeká mistr, až všichni jdou spat. Všechnu obuv vlastnoručně odnese do svého pokoje. Bdí, co zatím vše kol spí. Plíží se jako duch od dveří ke dveřím. Naslouchá. Všude ticho.
  S úsměvem pozoruji jednání mistrovo. I já usínám. Vždyť jsme v dobrých rukou!